90 - 70 - 80 - 30 "Na Klášteře"
V roce 2020 si připomínáme kulatá výročí, která souvisí s historií komunity sester dominikánek v Bojkovicích.
V roce 1930, tj. před 90 lety přijely první dominikánky do Bojkovic, aby se ujaly péče o osiřelé děti.
V roce 1940, tj. před 80 lety byla v Bojkovicích otevřena církevní střední škola.
V roce 1950, tj. před 70 lety byly státními úřady z Bojkovic vystěhovány a byl jim zabaven veškerý movitý i nemovitý majetek.
V roce 1990, tj. před 30 lety se dominikánky do Bojkovic vrátily, aby zde obnovily svou činnost.
Paní Anna Víceníková se ve 20. letech 20. století začala se svými dcerami Filomenou a Albínou starat o několik osiřelých dětí z Bojkovic. Rodina žila v domku č. 177, který byl na místě dnešního obchodu Hruška u Muzea Bojkovska. Synem paní Víceníkové byl dominikán a kněz P. Stanislav Víceník. Na jeho doporučení a pozvání paní Víceníkové převzaly sestry dominikánky péči o sirotky. Do Bojkovic přijely 3 dominikánky 3. ledna 1930. Pro sirotky i sestry byl k dispozici domek č. 177 a pronajaté prostory v domě sousedním.
Jak vypadal všední den v sirotčinci nám napovídají kroniky:
"Dívky vstaly ráno v 6,30, upravily se, ustlaly postele a za pomoci vychovatelky uklidily ložnici. Po vykonané ranní modlitbě posnídaly a odešly do místní školy. Po příchodu ze školy poobědvaly a odešly na odpolední vyučování. Ve volném čase pomáhaly v domácnosti, na poli nebo v zahradě. Večer v 18 hod. byla večeře, po ní malá děvčátka byla uložena ke spánku, větší umyla nádobí a měla zotavení. Spát se chodilo po krátké večerní modlitbě v zimě v 19.45, v létě o hodinu později."
V roce 1930 bylo v sirotčinci 10 dětí a jejich počet každým rokem narůstal. V r. 1930 byl dominikánkám nabídnut k zakoupení zámek Nový Světlov za 2.000.000,- Kč. Ačkoliv zámek byl v r. 1927 opraven, jeho stav nebyl vyhovující a vyžadoval by další velké opravy. Proto vedení České kongregace sester dominikánek rozhodlo, že vybuduje v Bojkovicích nový dům. V lednu 1932 představil architekt Horsák z Břeclavi první náčrtek budoucího Útulku sv. Václava. V kronice je zaznamenáno: "Koupením pozemku získal ústav stavební plochu o výměře 6 měřic. Bylo to na kopečku nad vesnicí, terén svahovitý." V roce 1933 žádost o subvenci popisovala situaci takto: "Ústav nyní pečuje o 19 sirotků, vydržuje chovanky bezplatně z milodarů nebo za malé příspěvky domovských obcí. Správa sirotčince byla nucena si najat 7 místností sousedních domů, kde jsou zařízeny šatny a ložnice pro děti a sestry. Nová stavba budovy je nutná i z toho důvodu, aby v ní mohla být otevřena mateřská škola, v městečku tolik potřebná."
Finanční náročnost plánované novostavby byla veliká, a proto se započetím stavby bylo třeba počkat až do r. 1936. "Obecní úřad v Bojkovicích po provedeném komisionelním jednání dne 23. 7. 1936 udělil generální správě kongregace povolení ke stavbě sirotčince. Blížily se žně, úroda tohoto roku byla hojná, ale náhle opět byl kraj postižen krupobitím. Sestry sklidily ze 4 měřic pouze 9q žita, pšenice bylo 13q, ovsa 3q. Znamenalo to, že úroda toho roku nestačí pro celoroční spotřebu sirotčince... Se stavbou nové budovy se začalo 22. 7. ve svátek sv. Maří Magdaleny. Stavitel stále pobízel, že pšenice na stavebním poli už je dost zralá, aby se hned posekla. ... Na sv. Kateřinu 25. 11. 1936 byla již hrubá stavba pod střechou. Sirotčinec v hrubých obrysech byl hotov, ale byl na něj vložen velký dluh..." Stavba pokračovala vnitřním vybavením a zařízením a nová budova byla svému účelu odevzdána 1. července 1937. Stěhování dětí popisuje kronika následovně: "Děti se stěhovaly na nové. A to velmi zajímavě. Samy si odnášely postele a noční skříňky, aby byly znovu natřeny. Kdo šel po ulici, určitě potkal někoho ze sirotčince, jak s nějakou věcí pospíchá nahoru do nové budovy. Teprve 15. 8. 1937 se mohly děti ubytovat v novém domově bez přecházení." Od obecního úřadu v Bojkovicích přišel 2. 9. 1937 přípis: "Jak bylo zjištěno šetřením, byla novostavba provedena povšechně dle schváleného plánu a podmínek. Proto se též shledalo, že zdivo je dostatečně vyschlé, udělej se vám stavební a zdravotně-policejní povolení k používání novostavby. Nutno ještě splnit toto: Schodiště opařte zábradlím, terén kolem upravte tak, aby nehrozil sesutím. Budově se uděluje číslo popisné 537 - podepsán starosta Dolina."
V nové budově byla od šk. r. 1937/1938 otevřena mateřská škola a kapacitně rozšířen sirotčinec Od šk.r. 1940/1941 byla v nové budově zřízena Odborná škola pro ženská povolání. V roce 1940 zapsala kronikářka: "2. září 1940 byl zahájen první školní rok. Sestry vroucně prosily Pána, aby požehnal začátkům na novém úseku jejich vyučovací a výchovné činnosti na odborné škole, do níž nyní nastoupilo do 1. ročníku 30 žákyň. V ústavě bylo toho času 19 sester, 28 sirotků, 8 chovanek a 7 starších žen. Sestry pečovaly jak o výchovu a vyučování tak o hospodářství, které k domu náleželo. Ke škole organicky přičleněn kuchařsko-hospodyňských kurz. Každoročně se v zimním období 20 kurzistek učilo šití, vaření a péči o domácnost."
V době 2. sv. války pokračovala činnost jak v mateřské škole, tak
v sirotčinci a střední škole. Navíc byla část prostor domu zabavena pro
ubytování továrních dělnic z místní zbrojovky a důstojníka SS. Hrůzy
války se dotkly i života v domě. 10. 5. 1944 způsobil výbuch ve
zbrojovce i velké škody na domě.
"Dům se otřásl až do hlubin, tlakovou vlnou se začalo sypat sklo z oken, zavřené dveře byly vyraženy ze závěsů i s veřejemi. Za malou chvilku následoval druhý výbuch, mocnější a hrozivější. Dům se třásl, zbylé sklo se sypalo, padaly předměty, střechy se bortily. V ústavě byly poškozeny kromě oken a dveří i stěny, stropy a střecha. A to byl pouze začátek dalších apokalyptických hrůz při přechodu fronty."
Školní rok 1945/1946 začal s novou nadějí. "Vyučování v Odborné škole pro ženská povolání začalo ve 3 ročnících: do 1. r. nastoupilo 36 žákyň, do 2. r. 28 žákyň a do 3. r. tzv. živnostenské pracovny 18 žákyň." Od dalšího školního roku již začala být nejistota, co bude se soukromými školami. "11.3.1947 odeslala generální představená sester dominikánek z Olomouce - Řepčína v záležitosti ústavních škol a sirotčinců telegram předsedovi vlády K. Gottwaldovi." Také rodiče žákyň z bojkovické školy a někteří místní občané sepsaly petici na podporu a udržení soukromých škol.
"Dne 15. září 1948 se dostavil předseda MNV Dolinský a prohlásil, že do klášterní mateřské školy nesmí docházet děti z Bojkovic, pouze děti ze sirotčince." V listopadu 1948 byla zestátněna Odborná škola pro ženská povolání a vedením byl pověřen školský úřad z Uherského Brodu. "Bylo nařízeno, aby sestry odevzdaly novému vedení všechen inventář, knihy, místnosti. Sestrám učitelkám byla dána možnost vstoupit do státních služeb, ale za podmínek dispozičního práva učitelského působiště." Koncem června 1949 skončila činnost sester ve škole. Sestry převzaly péči o 25 batolat a 70 dětí předškolního věku. U dětí pracovalo 8 sester, které po násilném odvezení sester z Bojkovic nahradilo 16 civilních zaměstnanců.
Přiblížilo se 27. září 1950.
V noci ze 13. na 14. 4. 1950 byly v rámci Akce K zlikvidovány všechny mužské řády. Řeholníci byli internováni do soustřeďovacích klášterů a jejich majetek zabaven státními úřady. Jednalo se o násilnou nezákonnou likvidaci řeholních řádů. Neexistovala žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala.
Likvidace klášterů řeholních sester byla naplánována pod názvem Akce Ř na noc z 27.9. na 28.9. 1950. Dotkla se 11.896 řeholních sester v celém Československu, z toho 7.643 jich žilo v českých zemích a 4.253 na Slovensku.
Dějištěm Akce Ř se staly i Bojkovice.
V roce 1950 si dominikánky připomínaly 20. výročí od zahájení své činnosti v Bojkovicích. V roce 1930 převzaly péči o sirotky, v r. 1937 - 1938 vystavěly na zelené louce novou školní budovu, kde provozovaly sirotčinec, mateřskou školu, od r. 1940 Střední odbornou školu, vedly zimní hospodyňské kurzy atd. V r. 1948 komunitu tvořilo 19 sester, které zajišťovaly výše uvedený provoz a k tomu vedly hospodářství jehož výnos přispíval na živobytí sirotků a sester.
V roce 1948 se podařilo dominikánkám splatit zbývající dluh za stavbu domu v Bojkovicích. Celkově byl jejich majetek oceněn v r. 1948 následovně: budova 3.300.000,- Kč; hospodářská budova 500.000,- Kč; pole 40.320,- Kč; zahrada 30.000,- Kč; živý inventář 100.000,- Kč; vnitřní vybavení budovy 370.000,- Kč.
V listopadu 1948 byla zestátněna Odborná škola pro ženská povolání.
"Bylo nařízeno, aby sestry odevzdaly novému vedení všechen inventář, knihy, místnosti."
Koncem června 1949 tak z nařízení komunistických úřadů skončila činnost sester jak v mateřské škole tak ve Střední odborné škole. Sestry převzaly péči o 25 batolat a 70 dětí předškolního věku z celého Gottwaldovského kraje.
V pondělí 25. září 1950 byly sestry na svých pracovištích u dětí. V
hospodářství měly na odpoledne naplánováno sušení sena. Představená cosi
vyřizovala, když k ní přiběhla udýchaná sestra vracející se z pole.
Volá:
"Je zle! Buď nějaká kontrola nebe jedem všechny pryč. Přijelo auto s několika pány z Gottwaldova. Vrátili nás, prý už nikam nesmíme, musíme být všechny doma!"
Sestrám byl předán vyhošťovací dekret tohoto znění: "Vzhledem k tomu, že veškeré dětské útulky a domovy, které až dosud vedly řeholnice, byly v těchto dnech zestátněny, je nutno abyste řeholní ústav opustily a přestěhovaly se do bývalého kláštera jezuitů v Bohosudově."
Celý objekt byl ihned obklíčen místní policií. Telefon byl odpojen. Sestry nesměly už k dětem. Dokonce jim nebylo dovoleno se s nimi ani rozloučit. Odjezd určen na 27. září 1950 časně ráno. To byla velmi krátká doba na urovnání všech nutných zápisů, týkajících se sirotčince. Sestry pracovaly ve dne v noci. Nastalo rychlé balení osobních věcí i společných věcí pro nejnutnější potřeby v novém koncentračním bydlišti. Pro všechny sestry mohly s sebou vzít pouze 4 skříně na šaty, pro každou sestru postel se slamníkem a židli, společné stoly z jídelny, 2 malé stolky, 3 šicí stroje, nějaké kuchyňské nádobí. Vše ostatní muselo zůstat v Bojkovicích a bylo zabaveno státními úřady. V hospodářství musely sestry nechat 2 koně, 4 krávy, 3 jalovice, 2 telata, 2 kozy, 2 ovce, 4 vepře, 8 selat, 7 kachen, 9 hus, 40 slepic a 3 úly včel. K tomu veškeré vybavení hospodářství: vozy, bryčky, žací stroje, brány, pluhy atd. + všechnu úrodu a zásoby r. 1950: jetel, slámu, kukuřici, pšenici, žito, ječmen...
Ve 2 hodiny ráno 27. září 1950 celebroval v domácí kapli kněz naposledy mši svatou. Po odchodu sester byla kaple přeměněna na společenskou místnost. Oltář, sochy a mešní roucha umístěny v bojkovském kostele, lavice odvezeny do Luhačovic.
Bojkovice byly pohříženy ve spánek, když sestry nasedaly s příručními zavazadly do připraveného autobusu. Nikdo o tom nevěděl, protože bylo rozhlášeno, že sestry odjedou až ráno o 8. hodině.
Cesta byla velmi dlouhá a namáhavá. Autobus jel postranními cestami a oklikami, aby nebudilo mezi obyvateli moc pozornosti tolik autobusů jedoucích z různých míst do soustřeďovacích klášterů. Do Bohosudova dorazily sestry až pozdě večer. Nákladní auto se slamníky ještě nepřijelo, a proto první noc spaly sestry v holých místnostech na chladné dlažbě.
28. září byl svátek sv. Václava, patrona Útulku v Bojkovicích.
Bohosudov byl jedním z mnoha soustřeďovacích klášterů pro řeholnice. Celkem tam bylo 28. září 1950 internováno 400 Milosrdných sester sv. Kříže a 150 dominikánek. Celkem 550 sester v jednom koncentračním klášteře. Dominikánky byly do Bohosudova svezeny kromě Bojkovic také z Olomouce, Brna, Přerova, Vyškova, Morkovic, Vlaštoviček, Prahy-Krče a Prahy - Černé ul.
Až do října 1951 zůstaly v Bohosudově jednotlivé komunity jako společenství pospolu podle míst odkud byly přivezeny. 19 bojkovských přistěhovalkyň si zařídilo dovezeným nábytkem 2 prostorné pokoje k obývání. K podélným stěnám rozestavily postele, které ukryly za bílými plentami, prostřední široká ulička vybavena dlouhými jídelními stoly. Podobě si upravily svoje bývání též ostatní komunity.
Na mši sv. docházely sestry do bohosudovské baziliky.
Vrchní dozor nad sestrami internovanými v Bohosudově měla státní policie a její referentky. Sestry nesměly volně vycházet ani přijímat návštěvy.
Kuchyně byla společná pro všechny sestry, ale vařily si každá komunita zvlášť. Sestry kuchařky si vzájemně vypomáhaly.
V prvním období pobytu v Bohosudově byly sestry zaměstnány domácí prací pro textilku v Modlanech. Páráním oddělovaly dlouhé a široké pásy strojově pletených okolků trikotinového prádla. Sotva se sestry přizpůsobily novým poměrům, bylo naléháno, aby se mladší sestry zapojily do práce v továrnách. Od října 1950 začaly pracovat v Kaolince. Další sestry nastoupily v textilní továrně v Modlanech a Teplicích. Sestry se staly velmi oblíbenými mezi místními zaměstnanci, a proto bylo vždy po 3-4 měsících nutné další stěhování a změna práce, aby sestry "nekazily" ostatní dělníky svým vlivem. Od února 1951 musely mnohé sestry nastoupit do těžkého průmyslu, kde jinak pracovaly pouze muži. Ve Šroubárnách ve Vrchoslavi u Krupky pracovaly sestry ve dvousměnném provozu ve velké špíně a pachu oleje. Přes mnohá politická školení a lákání k odložení řeholního habitu, odmítly sestry odložit řeholní oděv. Pro práci v těžkém průmyslu si ušily habity z montérkové látky.
Jaro a léto 1951 přineslo sestrám vítanou změnu v povinných brigádách pro JZD při okopávání, pletí, jednocení řepy, trhání lnu a práci na čerstvém vzduchu.
V květnu 1951 přišlo první bolestné loučení. Sestry nad 60 let byly určeny k odjezdu do soustřeďovacích klášterů pro starší sestry ve Vidnavě a Bílé Vodě.
V červnu 1951 čekalo sestry ještě bolestnější loučení. Sestry ve věku 20 - 30 let byly transportovány do továren ve Varnsdorfu. Byly ubytovány v budově starého soudu a zaměstnány v punčochárně Elite.
Koncem září 1951 došlo k poslednímu trhání konventních celků. Sestry do 40 let určeny pro práci v továrnách a ostatní k péči o nemocné a staré sestry v Broumově a Bílé Vodě.
3. října 1951 tak fakticky přestal existovat bojkovický konvent, jelikož jednotlivé sestry byly státními úřady rozmístěny na 8 různých míst.
V roce 1953 byl vypracován plán na zrušení všech ženských řádů a kongregací. Měl následovat povinný odchod sester do civilního zaměstnání. Tento plán byl nazván Akce B a měl se uskutečnit k 1. červenci. V tomto roce však po smrti Stalina a Gottwalda proběhlo ve Východním bloku několik nepokojů, proto se českoslovenští komunisté uchýlili k postupnému vytlačování řeholnic z veřejného života. Řeholnice byly perzekvovány a některé vězněny na základě smyšlených politických procesů. Bylo zakázáno přijímání nových členek a používány další represálie, kterými jim komunistický režim ztrpčoval každodenní život.
sestra Vojtěcha Beránková OP