Začátky

Do konce války byla sestra Anastazie zaměstnaná v dílnách na výrobu pleteného zboží v budově kláštera. V červnu 1945 byla asignována do Vlaštoviček u Opavy, kde do konce září 1950 učila na české národní škole. V červnu 1947 vykonala zkoušku způsobilosti pro učitelství na obecných školách. 27. září 1950 byly všechny sestry z Vlaštoviček násilně vyvezeny do Bohosudova. Sestra Anastazie pracovala v továrnách až do roku 1955 (Krupka, Elite Varnsdorf, Texlen Trutnov). Následující léta prožila ve Víceměřicích - pět let pracovala v tamním ústavu sociální péče jako účetní a pak deset let jako vychovatelka.

Ve složitých dobách v čele

V roce 1970 byla jmenována představenou konventu v Broumově, tuto službu vykonávala po šest let. Přitom byla zaměstnankyní Charitního domova pro řeholní sestry Broumov (2 roky) a od září 1972 účetní Charitní služby - výrobny hostií. Po ukončení služby převorky konventu byla pověřena vedením výrobny hostií.

Generální kapitula konaná v roce 1974 zvolila sestru Anastazii členkou generální rady a kapitula následující (1980) generální představenou. V roce 1986 byla zvolena generální představenou na druhé období. Vedla tedy kongregaci ve složitých dobách komunistického režimu i převratném čase po Sametové revoluci. Její působení výstižně shrnul v kondolenci otec Dominik Duka OP: "V době normalizace statečně usilovala jak o život kongregace, tak o hledání cest pro život celé dominikánské rodiny. Byla to především spolupráce na rozvíjení apoštolátu v buňkách dominikánského laikátu, z kterého pak vyrůstal řeholní dorost kongregace i České dominikánské provincie." Ve vzpomínkách spolusester se opakovaně vyskytuje zmínka o tom, že sestra Anastazie byla ke všem sestrám pozorná a toužila, aby každá byla šťastná.

Zaštiťovala mnohé

V době, kdy sestra Anastazie zastávala službu generální představené, probíhalo řízení o schválení pokoncilních stanov, byla sestavena a schválena nová Kniha obřadů a zvyků a vypracován plán náboženského vzdělání a řeholní formace mladých sester. Krom toho sestra Anastazie v době své služby organizovala oslavy stého výročí kongregace (na podzim 1989), stěhování broumovského konventu do Bojkovic (1990), zaštiťovala jednání ohledně vracení některých našich domů a návrat kongregace do českého školství - založení Dívčí katolické školy v Bojkovicích a Katolického domova studujících v Praze (obojí v roce 1991).

Plnost naděje

Při generální kapitule konané v listopadu 1992 ukončila sestra Anastazie službu generální představené a v červnu 1993 byla asignována do Brna, kde sloužila jako vrátná. V srpnu 2004 přijala asignaci do Střelic. V tu dobu měla už vážné zdravotní problémy, kvůli rozsáhlým bércovým vředům často pobývala v nemocnici. Nepomohl ani dlouhodobý léčebný pobyt v LDN v Bílovicích v prvních měsících roku 2005. Po dlouhém a trpělivém snášení bolestí, posilněna svátostí nemocných, odevzdala svou duši Pánu dne 12. května 2005.

Pohřeb, který se konal o dva dny později, byl plný naděje. Vždyť "drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho věrných" (Ž 116, 15). A drahocenná je i v očích spolusester.

Děkujeme, sestro Anastazie!

R. I. P.

Ze vzpomínek spolusester:

Sestra Anastazie byla plaché povahy, měla ráda ústraní a nenápadnost. Proto pro ni bylo přijetí Boží vůle vyjádřené volbou na generální kapitule mimořádně těžké. Ve funkci místní i generální představené stavěla vždy na první místo duchovní hodnoty a duchovní užitek sester. Velmi dbala o zachování řeholní kázně - nejen u svěřených sester, ale především u sebe. Ve všech svých povinnostech byla velmi důkladná a pečlivá, bylo na ni spolehnutí.

Vyzvedla bych pokoru a skromnost sestry Anastazie. Ač inteligentní, trpívala pocitem nedostatečnosti na úkoly, které jí byly svěřovány. Prosívala spolusestry o radu a pomoc a poskytnutou pomoc pokorně přijímala. V jednání se sestrami byla laskavá a jemná. Velmi jí záleželo na budoucnosti kongregace a na výchově mladých sester, které žily tehdy v rozptýlení v různých zaměstnáních v civilu. Pravidelně za nimi posílala sestru, aby je duchovně vedla a posilovala.

Sestra Anastazie si byla vědoma své slabosti, a přitom velmi spoléhala na milosrdenství Boží. Společné modlitby pravidelně ukončovala slovy: "Milosrdenství Boží, v tebe důvěřujeme."

Sestra Anastazie měla něžně ráda Pannu Marii. Byla ženou modlitby a byla matkou - nosila sestry v srdci.

Stále vidím její vlídný úsměv. Při uvítání, při osobním setkání. Chápala těžkosti a obtíže, uměla povzbudit jednotlivé sestry i celou komunitu. Na její návštěvy jsem se vždy moc těšila. Z jedné vizitace mám poznamenanou větu: "Za všech okolností ve všem plnit vůli Boží."

Oči sestry Anastazie byly vlídné, jasné, hluboké, inteligentní, byla v nich pevnost, při setkání hladily, vnímaly, byly výmluvné - ač tiché. Čím častěji je člověk potkával, tím byly krásnější, tím víc byly očima sestry. Těším se, až je znovu uvidím.

Z vlastního životopisu, který předkládala v roce 1977 na ústředí České katolické charity při převzetí funkce vedoucí výrobny hostií: "Svých sil a schopností chci použít k tomu, abych zaměstnaným sestrám zpříjemňovala podzim jejich života - z celkového počtu 33 zaměstnaných je 17 pracujících důchodkyň -, aby byly šťastné a spokojené s vědomím, že též svou drobnou prací jsou prospěšné obyvatelům naší vlasti."

Z generální kapituly 1986: "O duchovní růst v kvalitě bychom měly stále usilovat. Vždyť nejúčinnějším prostředkem apoštolátu je příkladný osobní život."

Z dopisu spolusestře (29. 10. 2004): "Každý den se snažím přijímat jako veliký Boží dar a naplnit jej neúnavným úsilím o ctnosti: pokoru, lásku, trpělivost, vděčnost... Blíž k Tobě, Bože můj!"

Děkuji...

Stojím za dveřmi a dlouho nemám odvahu zaklepat. Vím, že sestra za dveřmi už na mě čeká. Ta chodba, na které stojím, na mě pořád ještě dýchá tajemnem (i když vlastně dneska nevím, zda tahle část broumovského "Růžového dvora" byla klauzurou), přestože jsem kolem těchto dveří v předchozích letech spolu s ostatními terciáři několikrát prošla (asi když nebylo bezpečné jít jinudy). V blízké kapli se za mě možná právě modlí sestra Pavlína a já tedy konečně klepu na dveře Matky Anastázie. Píše se datum 15. dubna 1990. Teprve později jako sestra zjistím, že ten den měla zrovna svátek. Z místnosti už si pamatuji jen konferenční stolek, u kterého jsme spolu seděly, z rozhovoru už nic, jen vlídný, přijímací mateřský tón. Ale tehdy za těmi dveřmi jsem se stala čekatelkou.

Zase stojím. Ale před okamžikem jsem se teprve zvedla z venie. Jsem u oltáře v bojkovickém kostele svatého Vavřince, na kalendáři je neděle 24. srpna 1991. Právě jsem složila své první sliby, na oltáři jsem podepsala slibovou formuli a Matka Anastázie mi šeptá: "Navždycky." A já v tu chvíli vím, že to tak je, že to není jen její či moje "zbožné přání".

Možná už předtím, ale pak určitě, jsme spolu víckrát v noci klečely v kapli. Nevím, jestli o čerstvé juniorce, čerstvé učitelce a čerstvé ředitelce za svými zády vůbec věděla. Byla noc a kaple byla zbarvená do temně ruda světlem u svatostánku. Klečívala na svém místě v předposlední lavici vzpřímeně jako svíce. Jen ona a Pán. Bývala tam dřív než já a odcházela později.

Pak už jsem jí vídala zřídka, protože do Brna jsem téměř nejezdila. Ale když jsme se někde potkaly, vždycky se ptala, jak se mi daří a jak se daří škole. Ptávala se mě, jestli jsem šťastná. Zpočátku asi s obavami z mé odpovědi, ale myslím, že brzo věděla, že jsem. A já jsem jí to říkávala i nahlas. Později jsem vypozorovala, že když se se školou nebo se mnou něco dělo, když něco hrozilo, obvykle jí bylo hůř a musela do nemocnice... Ale málo kdy věděla přímo ode mě, že je "něco ve vzduchu"...

Při posledních setkáních jsem zase stála, ale ona už ležela. Ležela - ale přitom dokončovala svou cestu. Vizitace na LDN v Babicích - tehdy se mi ještě moc nechtělo věřit, když říkala, že odchází. Pak ještě tři setkání na střelické nemocničce. Z prvního mi utkvěla věta, kterou mi odpověděla na otázku, jak se jí daří: "Pán Ježíš taky hodně trpěl." Podruhé jsem jela poděkovat za svých 15 let v kongregaci a za to, že stála na začátku mé cesty. Loučily jsme se bez jistoty dalšího pozemského setkání a ona mě držela za ruku a říká: "Bud' hodná, ovečko." Naposledy, snad 12 hodin před jejím odchodem k Pánu, už jsme téměř jen mlčely. Ale oči jí svítily a radovaly se...

Dneska už ví přesně i to, jak je to s tím mým štěstím. Sestřičko Anastázie, děkuji -

S. Miriam Hřebačková OP

8. generální představená