Pocházela ze zbožné hanácké rodiny. Ke klášternímu životu měla již od malička velmi blízko. Jako osmiletá viděla vyrůstat v Řepčíně klášter sester dominikánek a brzy se s nimi seznámila. Její teta, dominikánská terciářka, prodala svůj domek a peníze věnovala na stavbu kláštera a sama pracovala v řepčínském hospodářství. Neteři Mařence, která toužila po řeholním životě, zprostředkovala přijetí do řepčínské přípravky a do soukromého učitelského ústavu. Pilná a svědomitá Mařenka brzy patřila mezi nejlepší žákyně. Maturovala v Brně v červenci 1900. Otcové premonstráti a jejich spolupracovnice ji žádali, aby vstoupila do jejich řádu a byla spoluzakladatelkou kongregace na Svatém Kopečku. Ona však už byla rozhodnuta stát se dominikánkou.

Toužila po řeholním životě

Za čekatelku byla přijata na svatou Kateřinu Sienskou 29. dubna 1900 a 9. září téhož roku měla obláčku. Hned po obláčce byla na jeden rok poslána do Klimkovic jako pomocná učitelka. Druhý rok konala v Řepčíně noviciát a vyučovala na obecné škole. Doživotní sliby složila 13. září 1902 a poté byla poslána vyučovat v Kokorách. Mezi tím si doplňovala vzdělání. V Hradci Králové dosáhla vysvědčení způsobilosti vyučovat na obecných i měšťanských školách s doplňovací zkouškou z náboženství, němčiny a ručních prací. Později dosáhla aprobace vyučovat nauce o polním hospodářství v pokračovacích kurzech.

Vychovaná ve škole Kříže

V této době začala mít problémy s nohou. Matka Rajmunda ji odvezla do rakouského Hackingu k ambulantnímu léčení, později přešla do nemocnice sester alžbětinek ve Vídni. Lékařská komise uznala, snad unáhleně, že je nutno odstranit zánět kostní dřeně radikální operací. Mladá sestra se nebránila a podřídila se prostým: "No, vůle Boží..." Amputovali ji pravou nohu v polovině lýtka. Kruté bolesti snášela trpělivě a mlčky. Snažila se co nejdříve pohybovat, nejprve pomocí berlí, později s protézou. Zanedlouho stála opět na školním stupni. Nezasvěcení to nikdy nepoznali a málokdo si uvědomil, jakými obtížemi je vykupován její neustálý laskavý úsměv.

Se srdečnou oddaností

V Kokorách zastávala od počátku roku 1910 úřad představené. Od roku 1918 působila ve Vlaštovičkách. Tam byla v trojím období představenou, krátce vystřídaná sestrou Marií Dolanskou. V malé komunitě se těšila pro svou trpělivou laskavost velké oblibě sester, občanů a hlavně dětí, které jí zachovaly srdečnou oddanost až do konce jejího života. Skoro denně vstávala ve 4 hodiny a pracovala na zahradě. Potom se převlékla k modlitbám a ke mši svaté. Od tři čtvrtě na 8 se věnovala dětem ve třídě a po vyučování opakovala se slabšími žáky učivo. Našla si čas i pro domácí práce a nacvičování divadélek a kostelního zpěvu.

Generální představenou ve válce i totalitě

Po odtržení Vlaštoviček za německé okupace byla v roce 1939 poslána jako představená do Brna. Na generální kapitule v roce 1943 byla zvolena za třetí generální představenou kongregace a na další období v úřadu potvrzena na generální kapitule v roce 1949. Tento úřad zastávala v době válečné a poválečné i za komunistické totality, kdy se kapitula nemohla konat, celkem 25 let. Svou mírností a uctivostí si získala úctu i civilních úřadů. Její hlavní snahou bylo udržet za všech okolností v kongregaci dobrou řeholní kázeň. K ní povzbuzovala vlídnými slovy i příkladem.

Odsun do isolace

Po odsunu sester z Řepčína v září 1950 přesídlila Matka Kazimíra s generální radou do Kokor. 28. června 1952 byla odvezena do isolace v Hejnicích, kde žila v duchovním společenství 72 sester z 23 kongregací až do 26. května 1955, kromě tříměsíčního pobytu v roce 1954 v Oseku u Duchcova. V Hejnicích i v Oseku byla ochotna ke každé práci. Vypomáhala v zahradě, denně štípala ve sklepě dříví a přidělovala jej do jednotlivých cel. Zvláště se mnoho modlila a snažila se být ke každému vlídná a povzbudit dobrým slovem. Po propuštění z Hejnic se vrátila do Kokor. 25. března 1961 byla přemístěna do Charitního domova pro řádové sestry v Kadani. I odtamtud konala vizitační cesty.

Cestou ke svatosti

V první pokoncilové generální kapitule konané 13. července 1968 odevzdala dlouholetou službu generální představené nově zvolené nástupkyni Matce Jaromíře Němcové a uchýlila se do ústraní k modlitbám, ale i k péči o kout zahrady za kostelem. V Kadani prožila slavná jubilea: 60 let svatých slibů, 90. narozenin a 70 let svaté profese. Posledních dvou jubileí se zúčastnil s kadaňskými a broumovskýrni sestrami i otec kardinál Štěpán Trochta. V promluvách ocenil její příkladný řeholní život a mnoholetou obětavou službu pro zájmy Boží a Církve, a přál jí, aby svými modlitbami a příkladem ctností byla i dál sestrám oporou.

Snažila se ztotožňovat s vůlí Boží

Matka Kazimíra si zachovala až do pozdního stáří tělesnou i duševní čilost. Ráda přijímala návštěvy a jevila zájem o všechny kolem sebe. Tiše dodýchala před 18. hodinou v neděli 18. února 1973. Ve středu 21. února koncelebrovali v Kadani slavné requiem otec kardinál Trochta s téměř všemi otci dominikány z Čech a s okolními duchovními otci. Přijelo i mnoho sester z různých kongregací. Otec kardinál v homilii vyzvedl vynikající ctnosti Matky Kazimíry, zvláště pokoru, trpělivost, vlídnost a lásku ke všem. Byla vychovaná ve škole Kříže a snažila se ztotožňovat s vůlí Boží, a tak šla bezpečnou cestou ke svatosti. Byla pohřbena do hrobky na ústředním hřbitově v Olomouci 22. února 1973.

Odpočívejte v pokoji, milá Matko Kazimíro, a proste za nás!