Adventní zamyšlení

1. neděle adventní

Na následující čtyři adventní neděle jsme připravili několik bodů k osobní reflexi na základě závěrečné zprávy prvního zasedání synody v Římě (4.-29. 10. 2023) volně navazujících na nedělní liturgická čtení.

"Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den…" Ježíš těsně před uskutečněním velikonočních událostí, kterými naplnil  svůj pozemský život,  důrazně vyzývá své učedníky  k bdělosti.  "Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty.  Odešel z domu,  dal svým služebníkům plnou moc,  každému jeho práci  a vrátnému nařídil, aby bděl." Motivací k bdělosti není záludnost nebo nepředvídatelnost Pána domu. Jedná se o základní nárok života v prostoru a čase. Jestli máme žít dobrý a naplněný život – stávat se těmi, jimiž můžeme být, řádně a kreativně užívat moc, kterou jsme jako služebníci od Pána dostali, dělat náležitě svou práci v domě – potřebujeme být vzhůru, pozorně vnímat sebe ve vztazích k lidem a k dění kolem nás.

Advent je příležitostí k procitnutí. Nelze se probudit jednou provždy, ani být kontinuálně vnímavý ve všech směrech. Před slavením svátků vtělení můžeme "updatovat" své prožívání v prostoru a čase – tedy položit si otázku, kým jsme tady a teď, jakou mocí nyní disponujeme, jakou práci děláme, kdo jsou lidé kolem nás – zvláště ti potřební a trpící, a jak se k nim vztahujeme.

Na úrovni  církve  je  tohle  smyslem  synodního  procesu. "Synodalita převádí trojiční dynamiku,  s kterou Bůh  přichází,  aby se potkal  s  lidstvím, do duchovních postojů a ekleziálních procesů. Jestli k tomu má dojít, je nutné, aby se všichni pokřtění zavázali k vzájemnému uskutečňování svého povolání, charismatu a úřadu. Jenom  tímto  způsobem  se církev může skutečně stát konverzací – uvnitř sebe sama i navenek se světem – a kráčet bok po boku s každou lidskou bytostí tak, jak to dělal Ježíš."

"Spíše než říkat, že církev má poslání, tvrdíme že církev je posláním." Proto také platí, že "každý křesťan je posláním na této zemi." Ovocem "synodního způsobu mlčení, modlitby, naslouchání a mluvení", které musí nabýt hmatatelných podob v rámci různých aktuálních otázek života církve, je "hlubší vědomí toho, že všichni jsme bratři a sestry v Kristu" a ve  křtu sdílíme  identitu,  která  nás  určuje  k "různorodé spoluzodpovědnosti za společné poslání evangelizace."

Cílem "není jenom promítnout do komunitních procesů duchovní zkušenost, kterou jsme udělali jinde, ale hlouběji zakusit, jak vzájemné vztahy jsou místem a formou autentického setkání s Bohem. (…) Slovo konverzace totiž vyjadřuje víc než pouhý dialog – propojuje myšlení a cítění a vytváří sdílený životní prostor. Proto můžeme říct, že v rámci konverzace je vždy ve hře také konverze."

"Dát Ježíši místo v centru našich životů vyžaduje určitý stupeň sebe-vyprázdnění. V této perspektivě, naslouchat znamená být ochoten odejít z centra stranou, a tak nechat místo druhému. (…) Jedná se o úkon askeze, který ukládá každé osobě rozpoznat vlastní limity a částečnost vlastního uhlu pohledu."

"Církev potřebuje se zvláštní pozorností a citlivostí naslouchat hlasům obětí a přeživších sexuálního, duchovního, ekonomického a instituciálního zneužívání, zneužívání moci a svědomí ze strany kléru, nebo osob pověřených církví.  Autentické  naslouchání  je  prvním  krokem  na  cestě  k  uzdravení,  pokání,  spravedlnosti a smíření. (…) Umožňuje církvi porozumět skutečnostem chudoby a marginalizace. (…) Vytváří prostor, aby byla církev evangelizována těmi, kdo trpí."

Ježíšova výzva k bdělosti nás vede k tomu, abychom sami v sobě prohloubili onu vnímavost na současnost, kterou také očekáváme od církve jako společenství a instituce – uvědomili si svůj aktuální stav a jeho konstitutivní  prvky  –  včetně  skutečností,  ve  kterých  můžeme  jenom toužebně volat: "Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!"

SM. Rút Matisovská OP