Adventní zamyšlení

2. neděle adventní

Na čtyři adventní neděle jsme připravili několik bodů k osobní reflexi na základě závěrečné zprávy prvního zasedání synody v Římě (4.-29. 10. 2023) volně navazujících na nedělní liturgická čtení.

Patnáctá kapitola závěrečné zprávy prvního zasedání synody v Římě  se  věnuje rozlišování, zejména v otázkách, které jsou aktuálně v církevním prostředí otevřené a palčivé. Samotná existence těchto otázek, stejně jako naléhavá potřeba rozlišovat nejsou znaky všeobecného společenského úpadku ani projevy individuálního nedostatku zbožnosti. Naopak. Jedná se o další ze základních nároků lidského života v prostoru a čase. Stále nové okolnosti prohlubují naše poznání Boha a umožňují nám šířeji zakusit, co znamená spása. Tato kapitola dokumentu zahrnuje několik směrodatných důrazů a nutných podmínek toho, jak v poušti prorazit Hospodinovu cestu a v pustině urovnat stezky našemu Bohu (srov. Iz 40, 3).

K tomu, aby se mohla spravedlnost sklonit do nových situací, ve kterých stojíme – jako jednotlivci i různá společenství – a aby mohla pravda vyklíčit v rámci našeho rozlišování, je především potřeba zabezpečit: 

(1) styl  komunikace,  který  "upřednostňuje svobodu  ve  vyjadřování vlastních názorů" a "ponechává čas k uvědomění si důvodů druhého"; 

(2) integraci současného vědeckého poznání a tvořivé rozvinutí teologické reflexe. "Pohodlí konvenčních formulí" totiž nechrání jistotu víry, ale naopak ji vystavuje neodpovědné zkoušce a devalvaci. "Je důležité věnovat této reflexi potřebný čas a investovat do ní co nejvíce energie, aniž bychom podléhali zjednodušujícím soudům, které zraňují."

Vztah mezi láskou a pravdou není v první řadě výzvou – hlavolamem, jenž musíme rozlousknout – ale milostí, která se člověku nabízí v osobě Krista a ve vztahu s ním. "Ježíš totiž přivedl k naplnění zaslíbení obsažené v žalmech: 'Láska a Pravda se setkávají, Spravedlnost a Pokoj se objímají; Pravda vyklíčí ze země a z nebe se skloní Spravedlnost' (Ž 85, 11-12)."

Setkání s Kristem musí být zdrojem nových možností a naděje do budoucnosti pro jedinečné situace lidského života a realitu našich dějin. "Ježíš vždy naslouchá volání o pomoc těch, kdo ji potřebují, svou přítomností umožňuje nový život: ti, kdo se s ním setkávají, z něj vycházejí proměněni. To se děje proto, že pravda, jejímž nositelem je Ježíš, není myšlenka, ale samotná Boží přítomnost uprostřed nás; láska, s níž jedná, není jen pocit, ale spravedlnost Království, která mění dějiny." Jestli se lidé kolem nás nachází v situacích, které jsou nežitelné a my křesťané kvůli věrnosti určité částečné pravdě víry nebo tradici nevidíme jiné – lepší možnosti, jak žít, nebo jestli jejich trápení ani nebereme natolik vážně, abychom je zkoušeli hledat, nejsme Kristu podobni a znemožňujeme jiným potkat se s ním.

"Poslouchám. Co říká Bůh? Co Jahve říká, je pokoj pro jeho lid i jeho přátele." (Ž 85, 9) Biblický pojem šalôm neoznačuje jen nepřítomnost starostí, nebo války – vyjadřuje plnost života; stav člověka, kterého život prostupuje pravda a spravedlivý řád – který žije ve shodě s Bohem, se sebou, s druhými lidmi a s přírodou.

"Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne," (2Pt 3, 12) říká autor Druhého listu Petrova těm, kteří si stěžují, že Hospodin nepřichází. Při potížích s nalezením řešení, které umožní vstoupit do Pánova pokoje těm, jenž potřebují pomoc, vyzývá dokument k obrácení – překvapivě však nezaměřuje pozornost na obrácení oněch nuzných, ale na osobní i institucionální obrácení těch, kteří je doprovází, jelikož neschopnost převést "evangelijní vizi do pastoračních rozhodnutí, je známkou naší neschopnosti žít podle evangelia. Používáme-li učení tvrdě a s odsuzujícím postojem, zrazujeme evangelium; praktikujeme-li laciné milosrdenství, nepředáváme Boží lásku. Jednota pravdy a lásky předpokládá převzetí těžkostí druhého až do té míry, že je učiníme svými vlastními, jak je tomu mezi skutečnými bratry a sestrami."

Janovo adventní volání k pokání může i nás osobně vést k reflexi nad tím, jestli nejsou v našem okolí konkrétní lidé nebo skupiny lidí – zejména mezi těmi, nad kterými máme nějakou moc, nebo kteří na nás nějak závisí – kterých situaci přehlížíme a utrpení podceňujeme a vystačíme si ve vztahu k nim s "konvenčními frázemi". 

SM. Rút Matisovská OP