O intelektuálním povolání a Ctnostech a charakteru katolického intelektuála

Rozhovor se s. Slavomírou Měřičkovou OP (*1930)

září 2018

Kázeň některých zaměstnání, kdy na studium zbývá méně času, je vlastně výborná škola. Méně času - více soustředění, poznáte jeho cenu a lépe ho pak využijete. V roce 1950 jste byla spolu s ostatními sestrami vyvezena z kláštera a tím vás ošidili o čas na studium. Místo toho jste musela roky pracovat v továrnách u strojů. Byla v těchto těžkých podmínkách možnost rozvíjet nějak intelekt studiem? Měly jste s sebou nějaké knihy?

Co jsme si vzaly, když nás vyvážely, to jsme měly. Každá měla pár svých knížek, ale jinak zůstalo všechno v klášterech. V továrnách jsme měly především Písmo svaté. Vstávaly jsme hodně brzy, pomodlily jsme se mariánské hodinky, nasnídaly se a spěchaly na autobus z Dolního Lánova do Starého Města u Trutnova. Po cestě autobusem to byl čas, který se dal využívat k rozjímání. Nakonec všecko, i to málo, co jsme si stihly přečíst, třeba jen krátký úryvek, nás obohatil. Záleží potom na každém člověku, kolik z toho získá. V hluku těch strojů jsem si říkala, že to byl nejkrásnější čas, kdy mohl být člověk při mechanické práci s Pánem a modlit se. Čas na studium nebyl, ale na modlitbu by čas měl být vždy.

Bylo mezi vámi spousta starších sester profesorek, mohly jste od nich čerpat? Jak ony snášely nové podmínky?

Bylo to možné jen na malé chvíle. To jsme četly především duchovní knihy a také jsme se učily církevní latinu a němčinu. Ani ne o rok později nás, nejmladší, od starších sester oddělily. V naší skupině jsme byly jen sestry do 30 let. Komunisté si mysleli, že nás rozloží, když nás nebudou ovlivňovat starší sestry. Sestrám učitelkám bylo jistě líto, že nemohou učit, to je muselo bolet, protože chtěly předávat.

Byla nějaká jiná možnost, jak se dále vzdělávat v duchovních věcech?

Byly jsme hodně izolované. Ve Svobodě nad Úpou nám dával místní pan farář Ladislav Kubík tajně exercicie. Referentka nějak vytušila, že se něco děje, a on musel jít z farnosti okamžitě pryč. To jsme těžce nesly. Místo toho se nás komunisté snažili vzdělávat po svém. Musely jsme chodit do kulturní místnosti, kde nám referentka četla z novin. Jednou také četla něco hanebného na Svatého otce. My jsme povstaly a prohlásily: "Paní referentko, my takové řeči na Svatého otce poslouchat nebudeme. Svatého otce máme v úctě a lásce." A odešly jsme. Byly jsme rebelantky. Překvapily jsme ji, že jsme měly takovou odvahu.

Pak jsme byly stále zvané na velká školení, abychom si usnadnily práci, aby to byla práce bezpečná. Několikrát jsme tam šly, ale bylo to jen politické školení. Některé sestry podřimovaly a ten učitel z toho byl takový nervózní: "Chudinka, asi není vyspaná." Domluvily jsme se, že na školení už chodit nebudeme. Na celou továrnu byl slyšet rozhlas, který stále jel, celou směnu se mluvilo a poslouchalo nebo neposlouchalo. Když mělo být školení, z rozhlasu jsme slyšely: "Ať se sestry dostaví na školení, je to bezpečnostní školení, dostavte se!" V soukromí nám potom vyhrožovali, že zavřou představené, když tam nebudeme chodit. Ale my jsme nešly.

V roce 1981 jste byla poslaná do kadaňské komunity. Několik měsíců po vašem příchodu proběhla ve vašem domě rozsáhlá domovní prohlídka, protože existovalo podezření, že přepisujete a rozmnožujete zakázané náboženské texty. Jak to probíhalo?

Bylo něco malinko po poledni (27. října 1981), když přiběhla sestra a řekla mi: "Pojďte prosím k bráně, je tam tolik lidí, i psi!" Šla jsem a říkala jsem si: "Co se to bude dít?" U brány v klášteře byla skupina lidí, zvláště mužů. V jejich čele stála žena, připadala mi jako esesmanka, takové upnuté kalhoty, vysoké boty a kratší kožený kabát. Na její pokyn jsme se začaly shromažďovat v jedné místnosti. Tehdy nás bylo v Kadani asi 90 sester. Tou dobou už ale po klauzuře běhali muži a zapečeťovali vstupy na půdu. Řekla jsem jí: "Prosím vás, my ještě vůbec nevíme, o co jde, a po klauzuře už se pohybují muži, jak je to možné?" To bylo bez reakce. Když jsme se tedy shromáždily, ležící sestřičky zůstaly samozřejmě na pokojích, ukázala nám příkaz k domovní prohlídce a vyzvala nás k vydání ilegálních tiskovin. Řekly jsme: "My žádné ilegální tiskoviny nemáme. Máme cyklostyl, na kterém si tiskneme Liturgii hodin pro naši potřebu. O tom Charita v Praze ví." Tehdy jsme totiž patřily pod Charitu. Měly jsme také ještě malý starý cyklostyl, na kterém jsme tiskly noty pro liturgické zpěvy, ale získat papír pro tisk bylo vždy velmi pracné. Příslušníci tajné policie se rozdělili do tří nebo do čtyř skupin po dvou mužích a chtěli začít s prohlídkou domu. Ohradily jsme se, že s každou skupinou půjde sestra. Vyhazovali knihy na zem a pak je odnášeli do aut. Když brali knihy v kostele a vše fotografovali z kazatelny, sestra Fulgencie, která byla s nimi, se rozplakala. Vzali nám úplně všechno, oba cyklostyly, psací stroje. Času měli dost, prohlídka trvala do dvaceti jedna hodin večer a další celý den (od rána do osmnácti hodin). Hlídali nás i v noci, po chodbách chodili vojáci se psem. Na poslední chvíli jsme se snažily ještě něco schovat. Zanedlouho jsem se dozvěděla, že přepadení naší komunity v Kadani souviselo s razií v Charitním domově na Moravci, kde byly naše kontemplativní sestry.

Jakým způsobem jste mohly v takových podmínkách ještě něco schovat?

Sestra Liborie, tenkrát už důchodkyně, se celé dny věnovala přepisování a rozmnožování. Byla nemocná, polehávala, a tak si schovala do postele pod peřinu psací stroj. Při prohlídce ji vyzvali, aby vstala, ale ona to odmítla. Takže na ten stroj nepřišli. V jejím pokoji bylo také ještě několik knih. Sestra Teodora a Zdislava je večer naskládaly do kbelíku a několikrát se podařilo knihy odnést tam, kde již prohlídka proběhla. Obsah uchránily tvrzením, že sestřičce není dobře a že zvrací. Sestry byly odvážné. Prohlídku mého pokoje provedli až druhý den, tak jsem v noci pálila v kamnech, co se dalo, až byla kamna úplně zanesená.

Co se dělo dále se zabavenými knihami? Dostaly jste je někdy zpět?

Našli nám skoro všechno a odvezli to, kdo ví kam. Opakovaně jsme psaly panu prezidentovi Husákovi, Štrougalovi, prostě hleděly jsme, aby nám ty knihy vrátili. Hlavně Liturgii hodin, ale nic to nepomohlo. Pět let jsme chodily po soudech. Doprovázela jsem sestru Rostislavu, která se starala o tisk a vázala knihy. Odsoudily ji na 4 roky podmíněně. Říkala jsem, že když vidím soudní budovu, nemám ani slinu v ústech, jak to člověka vysávalo. A znovu se mi to připomnělo, když jsem jela se sestrou Teodorou do Plzně na soudní přelíčení s o. Dominikem Dukou. O. Dominika přivedla eskorta v poutech a on nám požehnal. Přesto, že soud byl veřejný, místa obsadili ti stejní muži, kteří u nás dělali prohlídku. Zůstali jsme i s o. Vítem Benešem na chodbě a modlili jsme se.

Rozmnožovaly jste knihy jen pro své potřeby? Z jakého důvodu jste se vystavovaly takovému nebezpečí, když jste věděly, že je to protistátní činnost?

Představení se pro nás snažili něco získávat, abychom neustrnuly. Po II. vatikánském koncilu byla obnovená liturgie hodin a my jsme měly velikou touhu mít breviář a modlit se s církví. Nic takového ale nebylo k dostání, a tak jsme na tom pracovaly. Byla to ale velká práce, když se na to člověk zpětně podívá. Na přepisování jsme my mladší čas neměly, ošetřovaly jsme starší sestry. Dělaly to sestry důchodkyně. Byly sice už staré, ale chtěly být užitečné, podle možností. Je za tím vidět snaha sester, abychom mohly duchovně růst. Pro naše kongregační účely to byly především liturgické knihy a menší knihy modliteb. Tiskly jsme je i pro naše bratry.

Skoro všechno nám ale při prohlídce vzali a zachránily jsme jen několik knih. Breviáře nám potom poslaly sestry z jiných domů, které měly navíc. Vzpomínám si, jak jsem při soudu předsedajícímu řekla: "Pane doktore, to je Žaltář, ten každý den třikrát potřebujeme." A on mi odpověděl, že to není Žaltář, ale Liturgie hodin, protože je to na tom napsané. Ale na každé stránce bylo jinak napsáno Žaltář, jen na té titulní bylo Liturgie hodin.

Bylo možné i nějak reagovat na aktuální dění v univerzální církvi?

Ano, především jsme chtěly být informované, co nám přináší II. Vatikánský koncil. Odposlouchávaly jsme Vatikánský rozhlas, kde vysílali i v češtině a četli jednotlivé koncilní dokumenty. Sestry toto vysílání natáčely na magnetofonové pásky, přepisovaly na stroji a rozmnožovaly přes průklepový papír. Velký význam pro nás měl dekret Perfectae caritatis, apoštolská exhortace Evangelica testificatio a mnoho dalšího.

A kromě liturgických knih a církevních dokumentů jste tiskly i další věci...

Množily jsme od V. Renče Májová na strunách mříží a Popelka nazaretská. Dále jsme rozmnožovaly takový čtivý a nádherný životopis sv. Dominika Domengo. Z dominikánských to byl také Dialog sv. Kateřiny Sienské, Knihy modliteb sv. Kateřiny Sienské. Také jsme sestavily knihu s přednáškami o. Reginalda Dacíka, rozmnožily třídílné Dějiny Řádu kazatelského a další a další.

Co jste s těmito knihami dále dělaly?

Snažily jsme se jich co nejvíce rozdat. Tím jsme chtěly evangelizovat a vzdělávat lidi, aby se také mohli něčeho krásného chytnout. Když přišla nějaká návštěva, různí kněží, příbuzní, tak jsme jim je dávaly. Ale v tom rozdávání jsme byly opatrné, věděly jsme, komu to můžeme dát. Brali si to od nás také bratři.

Jednou jsem jela autem s kadaňským panem farářem o. Janem Kozárem do Broumova. Auto bylo plně naložené knihami Domengo. Knihy byly v kufru i na zadních sedadlech. Vezli jsme je našim sestrám, aby je mohly rozdávat lidem a tak vešly ve známost. Ale to jsme trnuli. Kdyby nás zastavili! Celou cestu jsme se modlili. Naštěstí nás nikdo nezastavil a knihy jsme dopravili bez problému do Broumova.

Poslední otázka na Vás. Napadlo vás někdy během těch let nesvobody, že byste chtěla studovat?

I mě to napadlo. Říkala jsem si, že by mě představené možná ještě daly na studium a že bych třeba učila. Ale vždy jsem řekla: "Pane, dala jsem Ti všechno." Dál jsem se snažila tím nezabývat, na co toužit po něčem, co bylo nedosažitelné? Prostě jsem ten život dennodenně brala tak, jak to šlo.

Sestře Slavomíře mnohokrát děkuji za příjemný a zajímavý rozhovor a za ochotu vzpomínat a předávat dál.

SM. Vincenta Vodáková OP