Studium a budování spravedlivého světa

Rozhovor se s. Isabelou Rumlovou OP (*1929)

červenec 2019

V listu "Prameny naděje" si bývalý magistr Řádu Timothy Radcliffe klade otázku, jak může člověk vydržet hledět na tolik utrpení, které nás obklopuje. V návaznosti na to varuje před pokušením našich generací, že se s utrpením prostě smíříme a přestaneme hladovět po obnově světa, že dovolíme, aby naše srdce zkameněla. Autor nás naopak vybízí, abychom se na věci dívali tak, jak skutečně jsou, a viděli i týraný svět, protože v těchto místech Kalvárie je možno potkat Boha a objevit nové slovo naděje. Takto bychom se měli učit soucitu a poznávat, že Bůh je přítomen dokonce uprostřed utrpení a že je to právě to místo, kde můžeme zaslechnout Boha, který nás volá ke svobodě. V ohrožení, v rukou násilníků, ve vězení. Ještě je stále živé povědomí o krutosti totalit posledních několika dekád, které sužovaly i střed Evropy. Stále jsou mezi námi lidé, kteří nejen "vědí", ale kteří také "zažili". Lze to všechno přijmout a odpustit? Proměnit v něco nového a dobrého? Naleznout v tom všem utrpení Boha, a dokonce i naději? Je možné si uchovat vizi lepšího spravedlivějšího světa a naději, že je tato vize reálná? Nad tím a mnohým dalším se zamyslíme v rozhovoru se sestrou Isabelou:

Křestním jménem se jmenujete Irmgarda, od koho jste toto jméno dostala? V našem prostoru je dost neobvyklé, nesetkala jste někdy kvůli tomu s nějakými poznámkami?

Dostala jsem ho od mé maminky, pocházela totiž z německé rodiny. Nikdy se mi za to ale nikdo nesmál, říkali mi prostě Irma, a tak jsem to měla i všude napsané. Jen v křestním listu jsem měla správnou podobu - Irmgard. Příbuzní mi potom vyprávěli legrační příhodu. Když mě pan farář křtil, tak prý říkal: "Irmgarde, já tě křtím" a tatínek hned vyskočil: "Ale to je děvče!".

Váš tatínek byl z české rodiny?

Ano. S maminkou seznámili díky tomu, že byl, jako lesní adjunkt, poslán do pohraničí. Ale uměl dobře německy, a tak, když si rodiče chtěli mezi sebou něco říct, řekli si to německy a my jsme tomu nerozuměli.

Doma jste tedy mluvili česky?

Ano, mluvili jsme česky. Maminka se to učila postupně, ale vždycky to bylo podle přízvuku poznat. Němčina mi nebyla cizí, ale moc jsem ji neovládala. Něco jsem se naučila vždycky o prázdninách u babičky a dědečka v Chomutově, tehdy v Komotau. Dokonce mě babička poslala se seznamem na nákup, kupovala jsem Blumenkohle, Paradiesäpfel... Nakonec jsem to zvládla a vše přinesla domů. Bylo to krásné dětství.

Jak se vám, jako smíšené rodině, žilo za války?

Bylo to strašné období a vystupňovalo se to na samém konci války. Před pololetím němečtí úředníci zjišťovali, kdo půjde na jakou školu studovat. Tatínek k nim nemohl jít, a tak poslal maminku. To byl kámen úrazu. Hned poznali, že je Němka, a hrozně jí vyhubovali, že její děti neumí německy. Zavolali si ji i k výslechu do Pardubic. Byla jako v kleštích. Potom už bylo všechno takové smutné, nerada na to vzpomínám. Němci prostě zoufale potřebovali lidi. Sestra musela okamžitě nastoupit do polního lazaretu jako ošetřovatelka a bratra odvedli do německé armády. Nejdříve musel na výcvik do Prahy. Ještě si pamatuji, jak jsme ho doprovázeli na vlak, mávali mu. Z Prahy nám ještě psával, jednou jsme ho dokonce jeli navštívit, ale byl někde na cvičení, a tak jsme ho nezastihli. Potom ho poslali do Cách a při náletu od Normandie ho na sv. Václava zasáhla střepina do krku a druhý den zemřel. Kamarádi, co stáli vedle něj, byli jen lehce zranění. Dozvěděli jsme se to až za delší čas. Na obálce dopisu byla špatná adresa, a tak chodil měsíc po celé republice. Nakonec to přišlo zpátky a dozvěděli jsme se, že je mrtvý. Hned jsme za něj nechali sloužit mši svatou. To jsme se naplakali, nedá se to vypovědět.

Bratr byl na frontě, sestra v polním lazaretu. Co potkalo Vás?

Já jsem musela jít do Kolína do německé školy. Na tu chvíli už to nestálo ani za to, konec války se blížil. Dali mě hned do páté třídy, ale já jsem neuměla ani breptnout. Psali jsme diktát a moje známka z něj byla pětka dvakrát podtržená. Ani jsem to nestačila psát. Byli jsme tam všichni ze smíšených rodin, takže hned, jakmile nás nikdo nesledoval, jsme si povídali česky. Pořád nás stěhovali z místa na místo, protože potřebovali prostory. A těsně před koncem války nás pustili domů.

Muselo to na Vás působit celé jako jedna velká nespravedlnost...

Nespravedlnost. Co bylo spravedlností? Pán Ježíš byl také nespravedlivě odsouzen. Všichni jsme byli proti režimu, ale nedalo se vůbec nic dělat. Zpětně vidím, že když bratr zemřel, tak nás to hodně obrátilo k Bohu, nás všechny, celou rodinu.

Jak se vyvíjela situace po válce, když byla Vaše maminka německého původu?

Maminku a mě zavřeli do vězení v Čáslavi. Vybavuji si, že při našem příchodu tam stála taková mladá hrozivě vypadající žena s prutem. Na cele jsme byly čtyři, spaly jsme všechny na jenom slamníku. Byla tam s námi také jedna babička, nevím, proč ji zavřeli, jestli měla nějaké německé předky. Na práci už ji neposílali. Ale byla to velmi zbožná žena, celý den se modlila. V noci obyčejně seděla na záchodě, protože už nebylo místo na spaní, mohla si lehnout přes den. Když jsme s maminkou někde našly růženec, tak jsme jí ho vždycky donesly. Každý den nás posílali na práci, byla nás celá skupina žen. Zpočátku jsme v nemocnici v Čáslavi odtemňovaly okna. Pak jsme uklízely v hotelu Grand, kde předtím byli ruští vojáci. Močili do váz, postele byly strašné, všechno jsme to musely čistit, vyprášit, kartáčovat, umývat záchody. Také se mělo uklízet v ruských kasárnách, ale maminka o mě dostala strach, protože jsem byla ještě mladá a mohli by mi tam ublížit. Místo toho se jí podařilo domluvit, abych mohla jít ještě s jednou německou dívkou drhnout podlahu do českých kasáren. Potom jsme chodily na pole, byly to strašně dlouhé řádky a celý den do nás pražilo sluníčko. Někdy jsme pracovaly u jednoho sedláka a tam na nás byli moc hodní, upekli nám i buchty. Celou dobu nás hlídali dozorci, nestáli za nic. Jen jeden z nich, jmenoval se Antonín, my jsme mu říkaly Toníček, byl hodný. Kolikrát nám donesl i svůj chleba nebo nám něco podstrčil.

Měly jste o jídlo nouzi? V jakých jste tam žily hygienických podmínkách?

Měly jsme hlad. Ráno jsme dostávaly na celý den kousek chleba. V poledne nám ve vězeňské konvi dodali takovou šlichtu, nemělo to ani nic společného s nějakým jídlem, něco jako polévku, ale vůbec to nijak nechutnalo. K večeři si nepamatuji, že bychom něco dostávaly, asi jsme si musely vystačit s chlebem od rána. Ale byli tam s námi věznění moc hodní lidé. Jedna paní měla s manželem pekařství a tak z domova dostávala rohlíky. Vždycky se o ně s námi se všemi rozdělila. O hygieně nemohu říct nic bližšího. Mýt jsme se nemohly vůbec. Jen si pamatuji, že nás jednou zavezli k nějaké studené vodě, a to bylo vše. Všechny jsme měly vši a hrozně to kousalo, ale večer jsme i tak vždycky usnuly, byly jsme hrozně unavené. Když jsem přišla domů, hned jsem musela ty jedny šaty vyhodit, byly už nepoužitelné.

Jak dlouho jste tam byla?

Asi tři měsíce a pak jsem onemocněla a přemístili mě do nemocnice. Tatínek si celou dobu stěžoval na všechny strany, že ještě nejsem ani plnoletá. Když zjistil, že jsem v nemocnici, tak začal ještě hlasitěji, až ho nakonec také zavřeli, ale jen na jeden den. Do vězení už jsem se ale vracet nemusela. Maminka tam byla dál.

Hned s koncem války začal odsun českých Němců, dotkla se tato bolestná událost i Vaší rodiny?

Ano, týkalo se to celé maminčiny strany. Všechen majetek byl zabaven, dědečkovi dokonce po cestě ukradli i kabát, a všichni museli pryč. Příbuzní byli odsunuti do západního i východního Německa. Dědeček s babičkou už byli staří, ale naštěstí se dostali k dobrým lidem. Hned nám bylo jasné, co se děje, že odsun se týká i naší rodiny, ale už jsme tam za nimi nesměli jít. Sestra tam ale přesto vyrazila a podařilo se jí s nimi ještě mluvit. Sklidila tam na zahradě meruňky a donesla nám je domů. To bylo opravdu zvláštní, hrozné.

Jak se na odsun díváte Vy osobně?

Já s bolestí, protože vím, že se tam lidé měli rádi, normálně tam spolu žili. Dodnes si vzpomínám, že v domě u příbuzných bydlela Češka paní Růžičková. Němci to ale nedovedou moc vyslovit, a tak jí říkali "Frau Ručička". Nikdo se za to na nikoho nezlobil, bylo to spíš úsměvné. Vlastně se vůbec nedalo porozumět tomu, co se děje, nešlo si stěžovat. O ničem takovém se nedalo ani přemýšlet, protože to všechno bylo ráz na ráz. Všechno se stalo najednou, během jednoho roku.

V jednom roce jste se stali oběťmi teroru ze strany Čechů i Němců, měli jste někde zastání?

Tady na zemi ne. Člověk mohl mít i různá dobrozdání, ale to nám bylo k ničemu. Po válce hrálo roli asi i to, že jsme bydleli ve velkém krásném bytě od cukrovaru, kde tatínek pracoval. Byt se asi někomu zalíbil natolik, že nás odtamtud chtěl dostat, a to se mu s naším nevyhovujícím profilem snadno podařilo. Rodiče pak bydleli v takové mokré a plesnivé pastoušce. Všichni věděli, že je to nevyhovující, ale říkali nám, že nemají jiné místo. Důvody pro to, proč jsme nemohli klidně žít, byly asi dost různé.

Mohl s tím vším nějak souviset Váš vstup do kongregace sester dominikánek?

Určitě to mělo svůj vliv. U sester dominikánek jsem začala po válce studovat a moc se mi u nich líbilo, byly velice laskavé. Celá naše rodina byla věřící, a ještě více se to upevnilo smrtí bratra. Jeho smrt pro mě byl také jeden z motivů ke vstupu k sestrám, chtěla jsem přinést oběť.

To byl ale přelom let 1949 a 1950, další totalitní režim si upevňoval své pozice, sestry byly koncem září roku 1950 z klášterů vyvezeny... Vstupovala jste tedy ve velmi kritickém momentu, pociťovala jste to nějak?

Byl to takový tlak. Skupina devíti postulantek, ke které jsem patřila i já, měla obláčku v nejzazším možném termínu, asi měsíc před vyvezením. Všechno se to odehrávalo "na honem", v tajnosti, brzy ráno v 6 hodin. Potom nám asi za 14 dní sestry řekly, že půjdeme do civilu. Všechny jsme začaly brečet, že nechceme do civilu, že chceme do kláštera. Sestry to přijaly a nás čekaly různé osudy, většina sester z mé obláčky byla vyvezena do továren v severních Čechách. Já jsem šla do Střelic, kde jsem se 34 let starala o děti s mentálním postižením.

To muselo být těžké, taková práce bez žádných předchozích zkušeností.

Zpočátku to nebylo tak náročné, protože jsme tam měly zvláštní školu a s těmi dětmi se dala dělat spousta věcí. Potom ale komunisté zbystřili, měli obavy, že bychom mohly naše žáky nábožensky "pokazit", a tak je odvezli pryč. Zůstali s námi ti, co nebyli vzdělavatelní, o kterých se komunisté domnívali, že už je "pokazit" nemůžeme. Přivezli nám i nové děti, některé byli i dost nebezpečné, hlavně sami sobě. Občas jsem je musela usměrňovat, někdy to jinak nebylo možné, když to někoho popadlo a byl zuřivý. Pracovala jsem se slabší skupinou. Bylo potřeba je něčím zaměstnat, a tak jsme spolu pěstovali na zahradě bylinky, sbírali jsme je, otrhávali. Jiné skupiny vyráběly se sestrami taštičky z lýka, tkaly, my jsme se snažili navlékat korálky, i když to bylo dost složité. Někteří toho nebyli schopni, a tak se na nás dívali. Potom jsem byla u ležáčků, to byla velice těžká práce, některé děti zemřely. Jeden chlapeček se třeba pořád bouchal o postel, i když jsme se ji snažily co nejdůkladněji vypolstrovat. Někdy jsem ho třeba musela trošku přivázat k postýlce, aby si neublížil, a tak mlátil aspoň hlavou. Byly to smutné příběhy.

Jaké byly ve střelickém ústavu vztahy mezi sestrami a vedením ústavu?

Brzy jsme dostali komunistické vedení, ze začátku to ještě tak nějak šlo, ale záhy se to začalo zhoršovat a bylo to dost hrubiánské. Ředitel byl estébák, původně dozorce u vězněných kněží v Králíkách. Všechno jsme jim musely hlásit, řeholní sestra už nesměla mít na starosti ani spižírnu. Pořád nás vytlačovali z hlavní budovy, až jsme skončily namačkané v hospodářské budově, kaple v ústavu se musela zrušit. Neustále jsme se musely stěhovat, už ani nevím, na kolika jsem bydlela místech. Ale úplně zbavit se nás nechtěli, možná nemohli, kdo by šel za nás tuto práci dělat?

V ústavu jste strávila skoro 35 let, dávala Vám osobně tato práce smysl? Bavilo Vás to?

Takto jsem o tom nepřemýšlela. Říkala jsem si, že Pán Bůh to tak chce, a tak to tak má být. Byli to děti Boží, oni ani jejich rodiče za to nemohli. Ta práce mě prostě musela bavit. Ještě než nás vyvezli, mi bylo řečeno, že se budu věnovat hudbě. Já měla hudbu moc ráda, zvláště vážnou, učila jsem se u sester hrát na housle a na klavír. Ale za 14 dní bylo po plánech a housle jsem poslala domů. Říkala jsem si, že Pán Bůh chce takovou oběť. Nepřemýšlím nad tím, jestli mě to mrzí, nebo nemrzí, to tak nejde.

Dokázala jste všechno to těžké, co jste prožila, odpustit?

Nemám zášť proti nikomu, lidé jsou všelijací. Vždycky jsem si říkala: "Pánu Bohu patří to, jak se vším naloží, jak co bude." Vzpomínám si, jak mě jedna paní litovala: "Váš bratr nemusel umřít." Pak jsem se dozvěděla, že její syn se zabil na motorce. Podle mě platí: "Ocaď pocaď, Pán Bůh má svoje cesty!" Její chlapec také nemusel umřít. Všechno je ve skutečnosti složitější. Blízko od nás sídlili vojáci německé armády, ale všichni pocházeli z Rumunska a z Maďarska, bylo mi jich líto. Jednoho z nich jsem znala, jmenoval se Schuster. Uměl málo německy, asi tak jako já. Říkala jsem si, jak asi ten chudák skončil. Nebo manžel mé tety - před koncem války ho poslali na frontu a vůbec se nevrátil, vůbec se neví, kde se ztratil. Přitom byl odjakživa proti nacistickému režimu. Nebo na konci války, kolem našich oken utíkali Němci před Rusy, nejen vojáci, ale i lidé s vozy. Byli uřícení, tenkrát bylo hrozné horko, a tak jsme jim dávali aspoň napít vody. Všichni z domu jsme jim pomáhali, bez ohledu na národnost. Pod námi bydlel lékař a ten je ošetřoval. Byli to lidé, jako my.

Mohla byste na základě Vašich zkušeností poradit recept na spravedlivější svět?

Mohu se o to pokusit. Všichni jsme příliš sobečtí, doporučila bych nám víru, skromnost, trpělivost, mírnost. Když si vzpomenu na maminčiny rodiče, jak museli všechno opustit. Celý život dřeli, aby se měli na stáří dobře, a všechno bylo rázem pryč, všechno jim sebrali. Je to jen taková marnost.

Děkuji sestře Isabele, že nás provedla nejobtížnějšími úseky svého života, z nichž vzkvétá přijetí, odpuštění, naděje a setkání se s Bohem.

S.M. Vincenta Vodáková OP